Herní terapie není jen hraní s panenkami nebo autíčky. Je to vážná, pečlivě navržená metoda, která pomáhá dětem zpracovat strach, úzkost a traumata, které jim dospělí ani nevědí, jak vysvětlit. Když dítě řekne: „Nechci jít k lékaři“, nebo se náhle začne stěžovat na bolest bříška bez fyzické příčiny, nejde jen o odpor. Často je to jeho jediný způsob, jak říct: „Mám strach. Nechápu, co se děje. A já to neumím říct slovy.“
Proč hra je pro děti vážnější než pro dospělé
Děti nekomunikují jako dospělí. Nemají slovní zásobu, aby popisovaly, co cítí. Když se bojí operace, nebo když se rodiče rozvedou, neřeknou: „Mám úzkostnou poruchu“. Projeví to jinak - nechce jít do školy, má noční můry, přestane mluvit, nebo se náhle stává agresivní. Herní terapie využívá přirozený jazyk dětí - hru. Nejde o to, aby dítě „hrálo“ jako zábava. Jde o to, aby si v bezpečném prostředí mohlo přehrávat své zážitky, dát jim tvar a pochopit je.
Podle výzkumu Univerzity Karlova je hra pro děti od 2,5 do 12 let neodmyslitelnou součástí vývoje. Skrze ni zkoumají svět, zpracovávají emoce a učí se, jak se vztahovat k ostatním. Terapeut neříká: „Teď ti povím, co je špatně.“ On prostě vytvoří prostor, kde dítě může zahrát, co ho trápí - třeba pomocí panenky, která se bojí injekce, nebo autíčka, které se nechce vracet do garáže.
Jak vypadá sezení herní terapie
Sezení probíhá ve speciálně vybavené místnosti - herničce. Tam nejsou jen hračky. Jsou tam hračky, které pomáhají vyjádřit všechno: agresivitu, strach, lásku, ztrátu. Jsou tam panenky, plastelína, barvičky, kuličky, lůžko, lékařské přístroje, dokonce i „zbraňky“ - všechno, co dítě může použít k vyjádření toho, co v něm kypí. Terapeut nesedí a neříká: „To je špatně.“ On sedí vedle, sleduje, čeká a někdy se připojí - třeba si vezme panenku a řekne: „Ta panenka se bojí, že jí někdo zabije.“ A dítě si pak může říct: „Ne, ona se bojí, že ji budou škrábat.“
Ve zdravotnickém prostředí se často používá i lůžko dítěte. Když je dítě v nemocnici, má pocit, že všechno je proti němu - cizí místnosti, cizí lidé, neznámé zákroky. Když ale může převléct své lůžko do „svého světa“ - tam si může hrát, jak se chce, a terapeut se k němu připojí. Tím se vytvoří bezpečný prostor, kde může dítě zpracovat to, co ho děsí - třeba před operací. A pak, když se zákrok opakuje, už není tak strašný. Ví, že to může zahrát, pochopit a ovládat.
Kdo by měl z herní terapie těžit
Herní terapie není jen pro děti s „vážnými“ problémy. Je pro každého, kdo má potíže s tím, jak vyjádřit, co cítí. Nejčastěji se používá u dětí s:
- Úzkostnými poruchami - strach z nemocnice, školy, temnoty
- Somatizovanými příznaky - bolesti hlavy, bříška, astma bez příčiny
- Enurézou nebo enkoprézou - močení nebo stolice v posteli, když už by měly umět
- Tiky - nekontrolovatelné pohyby nebo zvuky
- Posttraumatickým stresem - po nehodě, ztrátě, násilí
- Poruchami autistického spektra nebo vývojovou dysfázií
V České republice se tento přístup používá hlavně v nemocnicích - například na dětských odděleních v Praze, Brně nebo Ostravě. Ale roste i význam školních terapeutů. V praktických základních školách se herní terapie používá pro děti s mentálním postižením, které neumí slovy říct, že je něco špatně.
Co dělá herního terapeuta speciálním
Ne každý, kdo hraje s dětmi, je herní terapeut. Třeba maminka může hrát s dítětem celý den - to není terapie. Terapeut musí mít psychologické vzdělání, specializaci na dětskou psychologii a dlouhodobý výcvik. Musí umět rozlišit mezi běžnou hrou a terapeutickým procesem. Musí být ochoten se nechat vtáhnout do dětského světa - nesmí se bát, že se směje, nebo že ho dítě zastřelí hračkou. Musí být schopen sebevyjádřit - nejen poslouchat, ale i reagovat autenticky.
Profesionální herní terapeuti v ČR jsou často dětské klinické psycholožky, jako Gražina Kokešová Kleinová, která pracuje s dětmi už více než 10 let. Ví, že když dítě hraje, že jeho panenka se bojí, že jí někdo něco udělá, tak to není jen „hra“. To je jeho pravda. A terapeut ji musí vidět, respektovat a nechat ji být.
Je to skutečně účinné?
Je otázka, kterou si každý rodič klade: „A co když to nefunguje?“
Na jedné straně jsou kritici, kteří říkají: „Není to vědecky doloženo.“ A má pravdu - není to jako lék, který můžete změřit v miligramech. Výsledky jsou subjektivní - dítě se přestane bát, přestane mít bolesti bříška, začne mluvit, zase se směje. To se nezaznamenává v testech. Ale klinické zkušenosti říkají jinak. PhDr. Kleinová má za sebou přes 200 dětí. Většina z nich má výrazné zlepšení v emoční regulaci.
A teď je tu nová věc - projekt Ministerstva zdravotnictví, který mapuje efektivitu herní terapie na sedmi dětských odděleních po celé ČR. Předběžné výsledky z roku 2024 ukazují: 78 % dětí, které mělo alespoň osm sezení před operací, mělo o 60 % menší úzkost při opakování zákroku než děti bez terapie. To není malé číslo. To je přesně to, co potřebujeme - vědecky podložený důkaz, že hra může změnit život.
Co rodič musí vědět, když uvažuje o herní terapii
Sezení trvá 45 až 60 minut. Doporučuje se minimálně 12 sezení - nejde o rychlý fix. Je to proces, který potřebuje čas. Cena sezení se pohybuje mezi 800 a 1500 korunami, podle místa a zkušenosti terapeuta. Většina rodičů platí z vlastní kapsy. Ale od ledna 2024 začala VZP ČR hradit až 50 % nákladů pro děti s diagnostikovanou úzkostnou nebo posttraumatickou poruchou. Je to první krok k tomu, aby herní terapie nebyla privilegium jen pro ty, kdo si ji mohou dovolit.
Nemusíte čekat, až dítě „něco zlomí“. Když se vám zdá, že se dítě chová jinak, že se zavírá, že má nevysvětlitelné tělesné příznaky, nebo se bojí míst, která dříve milovalo - je čas se podívat na herní terapii. Nejde o to, že je dítě „porušené“. Jde o to, že má něco, co potřebuje vyjádřit. A hra je jeho nejlepší jazyk.
Co dělat, když se terapie nezdá fungovat
Někdy se stane, že po několika sezeních dítě nezareaguje. To neznamená, že terapie selhala. Znamená to, že potřebuje více času, nebo že se potřebuje jiný přístup. Některé děti potřebují více struktury - třeba hra s pravidly, nebo vytváření příběhů. Jiné potřebují více pohybu - třeba hra na schodech, nebo s vodou. Terapeut musí být flexibilní. A rodič musí být trpělivý. Změny nejsou vždy vidět hned. Často se projeví až týdny nebo měsíce poté - když se dítě najednou otevře, nebo když se vrací do školy, nebo když se zase směje na noční můry.
Nejhorší je, když rodič řekne: „Už jsme to zkusili, nepomohlo.“ A pak dítě zůstane s tím, co cítí, ale nemá nikoho, kdo by ho slyšel. Herní terapie není „poslední šance“. Je to cesta, která dítěti dává možnost být sám sebou - bez posouzení, bez kritiky, bez slov, která neumí říct. A to je mocnější, než si většina dospělých dokáže představit.
