Sebevražedné myšlenky u dospívajících: Kdy vyhledat okamžitou pomoc

Sebevražedné myšlenky u dospívajících nejsou jen „fáze“ nebo „výbuch emocí“. Jsou to varovné signály, které často zůstávají nevyslyšené - a to s tragickými důsledky. V České republice je sebevražda druhou nejčastější příčinou úmrtí mezi mladými lidmi ve věku 15-24 let. Každý den se tady někdo rozhodne ukončit život. Mnoho z těchto případů by se dalo předcházet - pokud by někdo včas poznal, kdy je čas zasáhnout.

Co vlastně znamenají sebevražedné myšlenky?

Nejde jen o to, že dospívající řeknou: „Nechci žít“. To je jen vrchol ledovce. Sebevražedné myšlenky se mohou projevovat jako pasivní představy - „chtěl bych spát a neprobudit se“ - nebo jako aktivní plánování: „Zítra si koupím léky a skončím to“. Někteří mladí lidé si myslí, že jejich smrt bude pro ostatní „lehčí řešení“. Že „všichni budou šťastnější bez mě“. To není manipulace. To je úplné vyčerpání.

Podle dat Národního ústavu duševního zdraví si v roce 2023 vzalo život 1 253 lidí v ČR. U dospívajících je to nejčastější příčina úmrtí po dopravních nehodách. A to i přes to, že pokusy o sebevraždu jsou 20krát častější než dokonané sebevraždy. To znamená, že každý pátý pokus může být posledním - pokud se někdo nezastaví včas.

Kdy je čas zavolat 155 - ne čekat na „příští týden“

Nečekáte, až dítě řekne: „Chci zemřít“. Čekáte na to, co říká jeho chování.

• Projevuje konkrétní plán: „Zítra si vezmu léky z domácí lékárny“, „Vím, kde je zbraň, kterou můžu použít“. Pokud dítě popisuje, kde, kdy a jak to udělá - je to okamžitý signál pro zásah.
• Má přístup k prostředkům: Léky, provazy, zbraně, chemikálie. Pokud má dítě přístup k něčemu, co může zabít, a zároveň o tom mluví - není to „pouze emocionální výbuch“. Je to ohrožení života.
• Opakované pokusy: Pokud se dítě už jednou pokusilo o sebevraždu, riziko dalšího pokusu je vysoké. Pokud se to stalo dvakrát nebo třikrát během měsíce - je to nouzová situace. Případ Elišky, patnáctileté dívky, která se pokusila o sebevraždu třikrát během jednoho měsíce, není výjimka.
• Náhlá změna nálad: Z hluboké deprese do neobvyklého klidu a „radosti“. To je často znamení, že se rozhodla, že „to bude konec“. Když se někdo vydá do „pokojného“ stavu po dlouhém utrpení, není to zlepšení - je to příprava na odchod.
• Darování věcí: „Tady máš mou knihu, můžeš si ji půjčit“, „Tady je moje hračka, měj ji na památku“. Pokud dítě rozdává věci, které mu jsou důležité, bez příčiny - je to varování.
• Užívání alkoholu nebo drog: Když se dítě začne vyhýbat realitě pomocí látek, je to způsob, jak potlačit bolest. Ale zároveň to zvyšuje riziko impulzivního jednání.

Není potřeba, aby se dítě rozhodlo „zemřít“. Stačí, když se cítí, že nemá jinou cestu. A ta cesta je vždycky jedna - pomoc.

Co dělat, když se někdo otevře?

Neříkejte: „To je jen fáze.“ Neříkejte: „Nemůžeš to udělat.“ Neříkejte: „Máš všechno, co chceš.“

Řekněte: „Děkuju, že jsi mi to řekl. To zní strašně. Nejsi sám. Pomůžu ti.“

Okamžitě:

1. Nechte ho s sebou. Nechávejte ho o samotě. Dokonce i na pár minut.
2. Odstraňte přístup k prostředkům. Léky, zbraně, provazy - všechno, co může zabít. Nečekáte na „dobrou chvíli“. Děláte to hned.
3. Zavolejte 155. Pokud je ohrožení života aktuální - zavolejte záchrannou službu. Neřešte to s terapeutem zítra. Je to nouzová situace.
4. Zavolejte Linku bezpečí: 116 123. Tady pracují lidé, kteří s tím každý den pracují. Nejsou soudci. Nejsou policisté. Jsou tam, aby naslouchali.
5. Najděte terapeuta hned. Nečekáte na „návrh od školy“. Nečekáte na „záznam v zdravotnictví“. Hledáte dětského psychologa nebo psychiatra - hned.

Největší chyba? Čekání. Čekání, že „to přejde“. Čekání, že „se to samo vyřeší“. Čekání, že „někdo jiný zavolá“.

Kdo by měl vědět - a co?

Nejen rodiče. Nejen škola. Každý, kdo má s dospívajícím kontakt - učitel, trenér, přítel, strýc, učitelka tance - by měl vědět, jak reagovat.

Podle Národního akčního plánu prevence sebevražd 2020-2030 je klíčem prevence otevřenost. Ne ticho. Ne stigmatizace. Ne „nemluvme o tom“.

Učitelé by měli být školeni rozpoznat změny v chování: dítě, které přestalo mluvit, přestalo psát domácí úkoly, přestalo chodit na výchovné aktivity. To není „línost“. To je boj.

Přátelé by měli vědět, že když někdo řekne: „Nechci žít“, neříká to jako vtip. To je výkřik o pomoc. A když ho někdo včas pochopí - může to zachránit život.

Co je naštěstí možné změnit

Sebevražednost není nevyhnutelná. Je to výsledek systémové selhání - nezvládnutého stresu, nedostatku podpory, odmítnutí emocí.

Ve školách se začínají zavádět programy, kde se děti učí mluvit o svých pocitech. V některých okresech - jako Tachov, Sokolov nebo Česká Lípa - se zvyšuje podpora pro děti z rizikových rodin. Linka bezpečí v roce 2021 zaznamenala 3 014 kontaktů na téma sebevraždy - o 35 % více než v roce 2020. To znamená, že lidé začínají volat. A to je první krok k záchraně.

Největší změna? Přestat považovat sebevražedné myšlenky za „slabost“. Přestat je považovat za „výčitku“. Přestat se bát otevřít o tom rozhovor.

Největší síla není v tom, že někdo „přežije“. Je v tom, že někdo byl slyšen.

Co dělat, když nevíte, jak pomoci?

Nemusíte být terapeut. Nemusíte mít léky. Nemusíte mít odpovědi.

Musíte jen:

• Poslouchat - bez přerušování.
• Neříkat: „To je špatné.“ Říkat: „To zní strašně.“
• Neříkat: „Jsi silný.“ Říkat: „Nemusíš být silný. Můžeš být zraněný.“
• Zavolat Linku bezpečí - 116 123 - a říct: „Mám dítě, které potřebuje pomoci.“
• Zavolat dětskou linku - 116 111 - nebo linku pro mladé - 777 811 222.

Nikdy neříkejte: „To necháme na někom jiném.“

Ono „někdo jiný“ může být právě vy.

Kontakty, které mohou zachránit život

• Linka bezpečí: 116 123 - 24 hodin denně, zdarma, anonymně
• Dětská linka: 116 111 - pro děti a mladistvé do 18 let
• Linka pro mladé: 777 811 222 - speciálně pro teenagery
• Záchranná služba: 155 - pokud je život v nebezpečí

Nikdy nečekáte na „dostatečně špatný“ okamžik. Pokud se někdo cítí, že nemá žádnou cestu ven - vy jste ta cesta.