Interkulturní páry: Jak psychoterapie pomáhá překonávat kulturní rozdíly ve vztahu

Interkulturní páry čelí jedinečným výzvám, které standardní terapie často přehlíží

Když se česká žena a brazilský muž setkají za kávou v Praze, nejde jen o lásku. Jde o to, jak se liší jejich představy o tom, co znamená být rodinou, jak se vyjadřuje láska, nebo kdy je vhodné říct „ne“. Tyto rozdíly nejsou jen otázkou jazyka. Jsou zakotvené v tradicích, náboženství, vztazích k rodině, v tom, kdo platí za večeři, kdo se stará o děti, nebo jak se chová k rodičům partnera. A když se tyto rozdíly promění v konflikty, standardní párová terapie často nestačí. Většina terapeutů je připravená pracovat s emocemi, ale ne s kulturními základny, které je tyto emoce formují.

Podle Českého statistického úřadu se počet mezikulturních manželství v Česku za posledních 12 let zvýšil o 80 %. V roce 2022 jich bylo více než 5 800. To znamená, že každý 17. pár, který hledá pomoc, má nějaký kulturní rozdíl. A přesto pouze 12 % certifikovaných psychoterapeutů v Česku má specifickou přípravu na práci s takovými páry. Většina terapeutů se snaží dělat „to samé“ jako u českých párů - ale to nestačí. Kulturní rozdíly nejsou jen „barvou“ vztahu. Jsou jeho základem.

Čtyři strategie, které fungují u interkulturních párů

Nejúčinnější terapeuti neříkají: „Změň se.“ Neříkají: „Uč se našemu způsobu.“ Neříkají: „Přestaň být tak citlivý.“ Oni říkají: „Řekni mi, co to pro tebe znamená.“ A pak naslouchají - opravdu naslouchají.

První strategie je aktivní naslouchání a strukturované sdílení. Každý partner má 45 až 60 minut, aby vysvětlil, jak vypadá jeho rodina, jak se rozhoduje o penězích, jak se vyjadřuje láska, nebo jak se chová k rodičům. A terapeut nezakáže přerušování. Neříká: „To je iracionální.“ Neříká: „To je staromódní.“ Jen říká: „Pojďme to zaznamenat.“ V této fázi se často ukáže, že „nechci být s rodiči každý víkend“ znamená pro jednoho partnera nezávislost, pro druhého zradu.

Druhá strategie se jmenuje narrativa kulturního ponoření. Každý partner vypráví příběh z dětství - ne o tom, jak se chovali rodiče, ale o tom, jak se chovali všichni kolem. Jak se oslavovaly svátky? Kdo se staral o nemocné? Kdy se smělo křičet? Kdy se muselo mlčet? Tento přístup snižuje stereotypy o 63 %, podle výzkumu Couples Analytics. Příběh o tom, jak se v čínské rodině dítě neodvážilo říct „ne“ rodičům, může být pro českého partnera nevysvětlitelný - dokud ho neslyší jako příběh o lásce, ne o podřízenosti.

Třetí strategie je praktické řešení konfliktů bez přesunu na jednu stranu. Místo toho, aby se jedna strana „přizpůsobila“, vytvářejí pár společné řešení. Například česko-čínský pár po 10 měsících terapie vytvořil společný kalendář, kde se slavily české svátky v české rodině a čínské svátky v čínské rodině - a obě strany se zúčastňovaly. Výsledek? 80 % snížení konfliktů kolem rodinných svátků.

Poslední strategie je přeformulování rozdílů jako síly. Místo „ty jsi jiný“ se říká: „díky tomu, že jsi jiný, vidíme věci jinak.“ To vede k větší kreativitě v řešení problémů. 78 % párů, které úspěšně integrovaly rozdíly, hlásí, že jejich vztah je bohatší, živější a odolnější.

Které terapeutické přístupy fungují nejlépe?

Není jedna metoda, která „vyhrává“. Ale některé se ukázaly jako nejvhodnější pro interkulturní kontext.

Kolaborativní párová terapie (CCT) učí páry, aby spolu řešily problémy, ne proti sobě. Tento přístup je ideální, když jeden partner považuje druhého za „kulturního nepřítele“. Místo toho se učí: „Co potřebuješ, abych ti pomohl?“

Gottmanova metoda se zaměřuje na empatii a malé denní gesta lásky - což je důležité, když se partneri nechápou v jazyce. I když se neříkají „miluji tě“ ve stejném smyslu, mohou se naučit, že „dát ti kávu ráno“ je jejich verze lásky.

Vztahová terapie Imago kombinuje psychologii s duchovním přístupem - což je pro některé kultury, kde je duchovnost hluboce spojena s rodinou, klíčové. Nejde jen o chování, ale o to, jak se člověk cítí v rámci celého systému - rodiny, náboženství, společnosti.

Ve většině případů terapeuti používají integrativní přístup. Nejsou „eklektičtí“ - neberou jen „co se hodí“. Spojují teorie do jednoho systému, který respektuje obě kultury. Například: Gottmanova technika pro komunikaci + Imago pro hloubku + CCT pro spolupráci.

Co dělá dobrého terapeuta v interkulturní práci?

Není důležité, že terapeut zná čínštinu nebo španělštinu. Je důležité, aby znal kulturní humilitu.

To znamená: „Nevím, jak to pro tebe vypadá. Chci se o tom dozvědět.“

Největší chyba, kterou terapeuti dělají, je kulturní esencialismus. Když řeknou: „Tak to v těch zemích všichni dělají.“ Nebo: „Tvoje rodina je příliš kontrolující.“ To není terapie. To je stereotyp.

Prof. Jana Neuwirthová z Univerzity Karlovy říká: „Úspěch závisí na schopnosti rozpoznat nevyslovené předpoklady.“ Například: „Proč se tvůj partner nezúčastňuje večeře s rodiči?“ Možná proto, že v jeho kultuře je to „žena“ a ne „muž“ - ne proto, že ho to nezajímá.

Podle průzkumu Českého multimediálního psychologického servisu jsou tři klíčové věci pro úspěch:

1. Zkušenost s konkrétní kulturou - 76 % úspěšných párů říká, že terapeut musí znát alespoň základy jejich kultury.
2. Schopnost pracovat v třetím jazyce - 68 % párů se domluví na angličtině nebo němčině, ale to zvyšuje riziko, že některé emoce zůstanou neřečené.
3. Respekt bez hodnocení - 82 % párů říká, že nejvíc jim pomohlo, když terapeut neřekl: „To je špatně.“ Ale: „To je jiné.“

Na druhou stranu: 23 % párů ukončilo terapii, protože terapeut převáděl všechno na stereotypy. Například česko-ukrajinský pár se rozešel po 6 sezeních, protože terapeut říkal: „Tvoje rodina je příliš emocionální.“ Což bylo pro něj přesně to, co potřeboval - ale terapeut to považoval za problém.

Co se děje v Česku? Dostupnost a ceny

Poptávka roste. Příprava ne.

Podle Asociace psychoterapeutů ČR se poptávka po interkulturní terapii mezi lety 2018 a 2023 zvýšila o 45 %. V Praze a Brně je jich nejvíc. Ale pouze 28 % terapeutů má specifickou přípravu. Většina se učí sama - přes kurzy na Institutu mezikulturních studií v Praze, nebo přes mezinárodní workshopy.

Cena sezení se pohybuje mezi 1 500 a 2 500 Kč. To je o 20-30 % více než standardní párová terapie. Proč? Protože terapeut musí mít více znalostí, více času, více přípravy. A protože má méně klientů - takže musí víc vydělat na každém.

Poskytovatelé jsou převážně soukromé ordinace (68 %), pak neziskovky (22 %) a jen 10 % je na univerzitách. To znamená: pokud chceš kvalitní terapii, musíš hledat sám. A musíš se zeptat: „Máte zkušenosti s pary jako je můj?“

Co očekávat od procesu?

Nejde o rychlé řešení. Je to cesta.

První 3-5 sezení je diagnostika. Terapeut se ptá: „Kdo je v tvé rodině hlavní rozhodovatel?“ „Jak se řeší nesouhlas?“ „Kdy jsi poprvé cítil, že tě tvoje partnerka nerozumí?“

Poté následuje fáze kulturního ponoření - 8 až 12 sezení. Tady se vypráví příběhy, ukazují fotky, poslouchají hudba, jídelníčky, tradice. Tady se začíná měnit pohled.

Pak přichází vývoj společného rámce - 10 až 15 sezení. Tady se vytváří pravidla, která oba partneri přijmou. Například: „Každý měsíc si vybereme jeden svátek, který oslavíme společně.“ Nebo: „Když se zlobím, nebudu mlčet - ale řeknu: ‚Potřebuji čas‘.“

Podle manuálu Ústavu pro výzkum rodiny je největší chyba: „Předpokládat, že každý konflikt je kulturní.“ Někdy je to jen unavený pár. Někdy je to nevyřešený dětský traumata. Terapeut musí rozlišit - a to je nejtěžší.

Co se mění? Budoucnost interkulturní terapie v Česku

Do roku 2030 bude výuka mezikulturní kompetence součástí standardního vzdělávání terapeutů. To říká prof. Petr Kopecký z Univerzity Palackého. A má pravdu. Interkulturní páry už nejsou výjimkou. Jsou normou.

Nový trend je hybridní terapie - osobní sezení + online platforma pro výměnu kulturních příběhů. V testu na 15 párech byla úspěšnost 73 % v redukci konfliktů. Páry si posílají krátké videa o svých tradicích - a terapeut je pak používá jako materiál.

Ústav pro výzkum rodiny v Praze právě spustil projekt „Mezi kulturami“, který má za cíl vytvořit první český standard pro interkulturní párovou terapii. To je důležité. Nechceme, aby každý terapeut vymýšlel vlastní metodu. Chceme kvalitu.

Největší riziko? Terapeuti, kteří se prezentují jako specializovaní, ale nemají žádnou přípravu. Ti mohou poškodit důvěru ve všechny, kdo skutečně vědí, co dělají.

Co dělat, pokud hledáš pomoc?

Nečekáj, až se vztah rozbije. Začni, když se cítíš unavený, nechápán, nebo když se konflikty opakují.

První krok: Zeptej se terapeuta: „Máte zkušenosti s pary, kde je jeden partner z jiné kultury?“

Druhý krok: Zeptej se: „Jakým způsobem pracujete s kulturními rozdíly?“

Třetí krok: Vezmi si s sebou příběh - ne jen problém. Přines fotku z dětství. Přines příběh o jednom svátku, který ti zůstal v paměti. To je výchozí bod.

Nejde o to, abyste se „přizpůsobili“. Jde o to, abyste se rozšířili. A větší vztah je větší láska.