Nebude mi hloupé mluvit o sobě s cizím člověkem? Jak překonat ostych v terapii

Stojíte před dveřmi terapeutovy kanceláře a cítíte, jak se vám zužuje hrdlo? Myslíte si: „Co když budu vypadat hloupě? Co když mi to přijde nesmyslné?“ Nejste sami. V Česku se 68,2 % lidí cítí nekomfortně, když se mají otevřít cizí osobě - i když ta osoba je profesionální terapeut. A přesto, že se o tom mluví, stále se to považuje za „nepřirozené“. Ale není to tak. Terapie není o tom, abyste byli „dokonalí“ nebo „zábavní“. Je to o tom, abyste byli pravděpodobní.

Proč se to zdá tak divné?

Mluvit o svých bolestech, strachu nebo vnitřních konfliktech s někým, kdo vás nezná, je přirozeně nebezpečné. V naší kultuře se často učíme, že „svoje problémy řešíme sami“ nebo že „kdo se otevírá, je slabý“. Ale terapie není žádný výpovědní proces. Není to rozhovor o tom, jak jste se chovali ve škole nebo co jste udělali na výletě. Je to místo, kde se vaše tělo, emoce a myšlenky mohou najednou zastavit a říct: „Tady je to, co mi dělá špatně.“

Podle výzkumu Národního registru psychoterapeutů z roku 2023 se 42,7 % lidí nechává terapii až po dvou letech trvání problému - jen proto, že se bojí, že to bude „hloupé“. Ale když se podíváte na to, co se děje v terapii, je to přesně opak. Terapeut nevyhodnocuje. Nepřiznává se k tomu, že „to je blbost“. On slyší. A to je všechno, co potřebujete - až do chvíle, kdy si sami uvědomíte, že to, co vás trápí, není blbost. Je to lidské.

Co se děje v prvních sezeních?

Nejste připravení na to, že budete mluvit o traumatu nebo o tom, proč vás trápí, že vám nikdo nezavolá. V prvních třech až pěti sezeních se terapeut nezajímá o hluboké věci. Zajímá ho, jak se cítíte, když vstupujete do místnosti. Zajímá ho, zda máte chuť na kávu. Zajímá ho, jestli vás něco překvapilo na cestě sem. To všechno je část procesu.

Psycholožka Jana Dvořáková to nazývá „vytváření bezpečí“. Nejde o to, abyste se okamžitě otevřeli. Jde o to, abyste pochopili, že tady nemusíte být na pozor. Když si řeknete: „Dneska jsem se jen bavil o počasí“, a terapeut to přijme bez námitky - to je první krok k tomu, že začnete věřit, že tohle místo je bezpečné.

Podle dat z průzkumu AdiCare z května 2023 už po deseti sezeních 76,3 % klientů hlásí výrazné zlepšení v schopnosti mluvit o sobě. A nejde o to, že se něco změnilo v nich - jde o to, že se změnilo prostředí. A to je klíč.

Techniky, které skutečně pomáhají

Terapeuti nečekají, že se vám otevřete jako závodník na startu. Používají techniku, která se jmenuje „postupné vystavování“. Znamená to: začnete s něčím malým. Například:

• Povědět, co vás dnes napadlo, když jste se probudili.
• Říct, jaký vám byl ten film, který jste viděli včera.
• Popisovat, jak se cítíte, když se někdo ptá, jak jste.

Tyto věci nejsou „hluboké“. Ale pro vás mohou být strašlivé. A právě tady se děje zázrak: když řeknete „Dnes jsem se cítil zmateně“ a terapeut jen přikývne a řekne „A co se stalo, když jste se cítil zmateně?“, vaše mozek začne učit se: „Tady to nekončí špatně.“

Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je nejčastější přístup - používá ji 89,4 % terapeutů podle dat z prosince 2023. Ale nejde jen o „změnu myšlenek“. Jde o to, že se naučíte, že vaše strachy - třeba „všichni mě budou posuzovat“ - nejsou pravda. Jsou to jen staré návyky. A návyky se dají přeškolit.

Humanistická terapie, která se zaměřuje na empatii a bezpodmínečné přijetí, je pro některé lidé účinnější. Podle studie České asociace pro psychoterapii z listopadu 2023 má úspěšnost 84,2 % u klientů s vysokým ostychem. Proč? Protože tam nejsou techniky. Tam je jen člověk, který vás nevyhodnocuje. A to je mocnější než všechny metody.

Co se stane, když terapeut příliš tlačí?

Je tu jeden velký rizikový bod: terapeut, který vás okamžitě tlačí k hlubokým věcem. Například: „Tak pojďme teď o tom mluvit, proč jste se v dětství cítil opuštěný.“ To není terapie. To je násilí.

Mgr. Lucie Vávrová z České asociace pro psychoterapii upozorňuje: „Terapeut, který tlačí k odhalování bez bezpečí, může způsobit více škody než užitku.“ A to není jen teorie. Uživatel „MartinK“ na portálu AdiCare popisuje, jak po čtyřech sezeních přestal chodit, protože mu terapeut říkal: „Tohle je příliš důležité, abyste to odložil.“

Terapie není o tom, abyste „překonali“ svůj ostych rychle. Je o tom, abyste se naučili, že to, co cítíte, je v pořádku. A že to můžete říct - i když to zní hloupě.

Online terapie - snazší vstupní brána?

34,7 % terapeutických sezení v Česku už probíhá online. A pro mnohé je to přesně to, co potřebují. Když nejste schopni říct „Dnes jsem se cítil zlý“ přímo v místnosti, můžete to napsat do chatu. Můžete to přečíst, přeformulovat, smazat, znovu napsat. A pak to odeslat.

Psychoterapeutka Eva Svobodová to popisuje takto: „Online terapie je vítaným průvodcem v náročných situacích.“ Pro někoho je to první krok. Pro někoho je to jen přechodný stav. Ale pro mnohé je to to, co je potřeba, aby se vůbec odvážili začít.

Průzkum Hedepy.cz z ledna 2024 ukazuje, že 68,9 % lidí mělo ostych vůči terapeutovi úplně zmizený do osmi sezení. A už nebylo důležité, jestli byli online nebo osobně. Důležité bylo, že se necítili nuceni.

Co se děje, když se konečně otevřete?

Někdy to přijde jako zázrak. Uživatelka „Anonymka1987“ na Redditu popisuje: „První tři sezení jsem mluvila hlavně o povětrnosti. Ale terapeutka nikdy netlačila, prostě čekala. Až čtvrté sezení jsem poprvé zmínila o tom, proč jsem vlastně přišla.“

Nebylo to náhodou. Bylo to kvůli bezpečí. Když se cítíte bezpečně, vaše tělo a mozek přestanou reagovat jako na ohrožení. Přestanete se bránit. A teprve tehdy se může stát to, co se v terapii stát má: začnete se sám slyšet.

Nejde o to, abyste se stali „otvorenými“ jako v knize. Jde o to, abyste se naučili, že vaše myšlenky, i když se vám zdají divné, jsou důležité. A že je možné je říct - bez toho, aby to někdo zkritizoval.

Co dělat, když se stále neodvážíte?

Pokud se stále cítíte, že to je „hloupé“, zkuste tohle:

1. Napište si to. Napište, co byste chtěli říct terapeutovi. Nechte to na stole. Přečtěte si to hlasem. Znovu. A znovu. Než to přinesete.
2. Připravte si jednu větu. Například: „Mám problém s tím, že se mi nechce mluvit o sobě.“
3. Řekněte ji na prvním sezení. Neříkejte to jako výpověď. Řekněte to jako pozorování: „Vím, že to zní divně, ale já se snažím, abych mohl o tom mluvit.“
4. Dejte si čas. Není potřeba, abyste se otevřeli hned. Potřebujete jen jedno sezení, kde se necítíte nuceni.

Podle studie z Národního registru psychoterapeutů je průměrná doba potřebná k vytvoření důvěry 6,2 sezení. To znamená: nejste slabý, když se neodvážíte hned. Jste lidský.

Co se děje v budoucnosti?

V roce 2025 bude v Česku implementován nový standard, který bude na začátku terapie hodnotit stupeň ostychu klienta. To znamená: terapeut už nebude předpokládat, že všichni jsou stejní. Bude vědět, kdo potřebuje více času, a kdo je připraven rychleji.

Projekt „Terapie pro začátečníky“ v Praze, který zahrnuje tři přípravná sezení, snížil odstupovost nových klientů o 37,2 %. To znamená: lidé neodcházejí, protože se cítí hloupě. Odcházejí, protože se cítí nevidění. A když je vidíte - i když jen trochu - zůstávají.

Do roku 2030 se očekává, že AI bude pomáhat identifikovat typ ostychu každého klienta a navrhovat přesnější přístup. Ale to všechno je jen doplněk. Základ zůstává stejný: někdo vás slyší. A neříká: „To je hloupé.“