Stačí jedno slovo - „manipulátor“ - a celý člověk přestane být člověkem. V klinické praxi to znamená, že někdo, kdo trpí hlubokou psychickou bolestí, je označen za hráče, který hraje s emocemi. A tohle označení se nevyskytuje jen mezi laiky. Vyskytuje se mezi lékaři, sestrami, psychoterapeuty. A to je ten bod, kde se léčba zastaví.
Co je vlastně hraniční porucha osobnosti?
Proč se to vůbec nazývá „manipulace“?
Chování lidí s hraniční poruchou osobnosti je často považováno za „manipulativní“: když někdo volá v půlnoci, když se poraní, když hrozí sebevraždou, když se rozčílí kvůli tomu, že terapeut přijde o pět minut později - to všechno se často označuje jako „hráčství“. Ale co když to není hra? Co když to je křik bez slov?
Podle kognitivně behaviorální terapeutky Aleny Holé je to většinou emocionální dysregulace - schopnost zvládnout silné emoce prostě chybí. Když člověk neví, jak se uklidnit, jak říct „mám strach“, jak požádat o pomoc, vytvoří si vlastní způsoby, jak přežít. A tyto způsoby vypadají jako „manipulace“ - ale ve skutečnosti jsou to způsoby, jak se udržet u života.
Je to jako kdyby někdo, kdo neumí plavat, začal chytat se za všechno, co plave. Nechce vás zneužít. Chce přežít. Ale vy ho vidíte jako někoho, kdo vás chce ovládnout.
Stigma není jen slovo - je to výsledek
Podle studie z Masarykovy univerzity (2019) 78 % pacientů s hraniční poruchou osobnosti zažilo stigmatizující chování od zdravotnického personálu. To znamená, že téměř každý sedmý člověk, který se obrátil o pomoc, narazil na odmítání, pohrdání nebo předpojatost.
Někdo řekl: „Když jsem se pokusila vyjádřit svou bolest, terapeutka mi řekla, že to dělám jen proto, abych manipulovala a získala pozornost. Po tomto rozhovoru jsem přestala chodit na terapii na dva roky.“
Takto se ztrácí čas. Takto se ztrácí životy. A to všechno proto, že někdo nerozumí rozdílu mezi úmyslnou manipulací a emocionálním přežíváním.
Studie z časopisu Psychiatrie pro praxi (2014) ukazuje, že 65 % terapeutů se cítí méně kompetentní při práci s pacienty s hraniční poruchou osobnosti. A 42 % z nich se snaží těchto pacientů vyhnout. Proč? Protože si myslí, že jsou „nároční“, „časově nároční“, „manipulativní“.
Ale kdo je vlastně náročný? Ten, kdo se snaží přežít? Nebo ten, kdo ho odmítá pochopit?
Co se stane, když se léčba zastaví?
Podle MUDr. Martina Libíka z 1. LF UK a VFN v Praze až 30 % pacientů s hraniční poruchou osobnosti odmítne léčbu z obavy, že je označí za manipulátora. To není jen strach. To je záchrana.
Když se člověk rozhodne nechodit na terapii, neznamená to, že je „odmítnutý“. Znamená to, že se naučil, že jeho bolest není platná. A když se bolest neuzná, začne se projevovat jinak - sebepoškozováním, předčasným ukončením vztahů, náhlými krizemi, suicidálními myšlenkami.
Podle dat Ministerstva zdravotnictví ČR je odhadovaný počet lidí s touto diagnózou mezi 170 000 a 630 000. Ale pouze 5 center v celé republice je specializovaných na jejich léčbu. A z nich jen 15 % psychoterapeutů má kvalifikaci na léčbu hraniční poruchy osobnosti.
Co se stane s těmi ostatními? Přijdou do nemocnice s přeříznutými žílami, s přepadenými křiky, s těžkou depresemi. A tam je opět slyší: „To děláš jen proto, abys získal pozornost.“
Co se děje, když se něco změní?
Není to všechno beznadějné. V roce 2021 začal projekt Hraniční světla, který školí zdravotnický personál o stigmatu. Výsledek? Po šesti měsících se stigmatizující chování snížilo o 32 %.
Co se změnilo? Lékaři a sestry se naučili jednoduchou věc: ne každý křik je manipulace. Ne každá krize je hra.
Terapeut, který se naučil dialektickou behaviorální terapii (DBT) nebo schématerapii, nevidí v křiku na půlnoc „manipulaci“. Vidí v něm vyjádření strachu před opuštěním. Vidí v něm požadavek na bezpečí. A to je rozdíl, který může zachránit život.
Český lékařský svaz v roce 2022 přijal doporučení, která jasně říkají: „Nepřisuzujte manipulaci tam, kde je emocionální dysregulace.“
Je to jako když byste někoho začali považovat za „líného“, když jen nemá energii. Ale když se naučíte, že má deprese, už ho neoznačíte jako líného. Stejně tak - když pochopíte, že někdo trpí hraniční poruchou, už ho neoznačíte jako manipulátora.
Co můžete udělat, když jste terapeut, rodina nebo přítel?
- Přestaňte se ptát: „Proč to dělá?“ Začněte se ptát: „Co mu to stojí za to?“
- Nehodnoťte emoce. Validujte je. „Vím, že to zní nesmyslně, ale pro tebe to bylo opravdu strašné.“
- Nepředpokládejte zlý úmysl. Někdo nechce ovládat. Chce být slyšený.
- Podpořte specializovanou léčbu. Pokud znáte někoho s HPO, pomozte mu najít terapeuta s DBT nebo schématerapií. V ČR je jich málo, ale každý z nich může být záchranným prkem.
Je možné se uzdravit?
Ano. A to je nejdůležitější. Léčba hraniční poruchy osobnosti funguje. Výzkumy ukazují, že až 70 % lidí, kteří projdou minimálně dva roky specializované terapie, dosáhne významného zlepšení. Někteří se úplně uzdraví. Někteří se naučí žít s poruchou, ale už ne jako s věčným trestem.
Ale to všechno začíná tím, že někdo přestane říkat „manipulátor“ a začne říkat: „Máš strach. A já tě slyším.“
Stigma nezničí jen důvěru. Zničí naději. A bez naděje není léčba možná.
Proč se lidé s hraniční poruchou osobnosti chovají „manipulačně“?
Nechovají se manipulačně - chovají se tak, aby přežili. Když člověk neumí zvládat silné emoce, jeho chování vypadá jako „vyžadování pozornosti“, „hrozby sebevraždou“ nebo „náhlé odstupování“. Ve skutečnosti to je způsob, jak říct: „Nech mě být, ale neopouštěj mě.“ Toto chování není úmyslné. Je to reakce na vnitřní bolest, kterou neumí jinak vyjádřit.
Proč terapeuté často unikají práci s pacienty s hraniční poruchou osobnosti?
Protože nejsou dostatečně školeni. Mnoho terapeutů neví, jak reagovat na intenzivní emoce, krize nebo „výbuchy“. Když je jejich jediný nástroj „pokojně diskutovat“, ale pacient je v krizi, cítí se bezmocní. A místo toho, aby se učili novým metodám, jako je DBT nebo schématerapie, si vytvoří představu, že pacient je „náročný“ nebo „manipulativní“. Je to obrana - ale zároveň zničí možnost pomoci.
Je hraniční porucha osobnosti vyléčitelná?
Ano. Výzkumy ukazují, že až 70 % lidí, kteří projdou minimálně dva roky specializované terapie (např. DBT), dosáhne významného zlepšení. Někteří úplně přestanou splňovat kritéria diagnózy. Klíčem je trvalá, pravidelná a kvalifikovaná podpora - ne jednorázová „výuka“ nebo „vysvětlení“.
Proč je tak málo center pro léčbu hraniční poruchy osobnosti v ČR?
Protože léčba je náročná a nevyplácí se finančně. Veřejné pojišťovny pokrývají jen 10-15 sezení ročně, zatímco efektivní léčba vyžaduje 50-100. Výsledek? Terapeuti nemohou nabízet dostatečnou péči, a proto se zdržují. Navíc stigma způsobuje, že lékaři se vyhýbají této diagnóze - a tak se nevytvářejí centra, která by byla potřeba.
Jak mohu pomoci někomu s hraniční poruchou osobnosti?
Nech ho být. Neříkej mu, že to dělá jen proto, aby získal pozornost. Neříkej mu, že je „přehnaný“. Řekni mu: „Vím, že to je těžké. Nejsem tady, abych tě napravil. Jsem tady, abych tě slyšel.“ A pomoz mu najít terapeuta s kvalifikací v DBT nebo schématerapii. To je největší dar, který mu můžeš dát.
