Maudsley přístup: Co je to a proč se používá u poruch příjmu potravy
Maudsley přístup, je rodinně zaměřená terapeutická metoda vyvinutá v Londýnské Maudsley nemocnici pro léčbu anorexie u dětí a dospívajících. Tato metoda není o tom, jak přesvědčit dítě, aby jelo. Je o tom, jak rodina, celá jednotka, která má klíčovou roli v zotavení přebírá kontrolu nad jídlem, aby dítě mělo prostor se zotavit. Víte, že jste v Maudsley přístupu, když rodiče nejsou vinní – jsou spolupracovníky. A dítě není vinné – je postižené.
poruchy příjmu potravy, zvláště anorexie, nejsou jen o vůli nebo o špatném vztahu k jídlu . Jsou to komplexní neurobiologické a psychologické poruchy, které způsobují, že mozek dítěte přestává fungovat normálně. Maudsley přístup to bere vážně – neříká „přestaň se omezovat“, ale „nyní já a tvé rodiče budeme jíst za tebe, dokud si to nezvládneš sám“. Tento přístup se liší od tradičních terapií, kde se dítě samo snaží změnit. Zde se změna děje rodinná terapie, kde rodiče dostanou nástroje, ne kritiku . V prvních sezeních se rodiče naučí, jak efektivně nakrmit dítě, jak reagovat na odpor a jak nechat strach stranou. Není to o tom, aby rodiče byli dokonalí. Je to o tom, aby byli přítomní.
Co se děje ve výukových sezeních? Nejprve se rodiče naučí, že jídlo je lék. Pak se naučí, jak ho podávat bez konfliktů. Nakonec se dítě postupně přebírá kontrolu zpět – ale teď už má silnou podporu. Metoda funguje, protože nevyžaduje, aby dítě „chtělo“ zotavení. Ono je ještě příliš nemocné na to. Místo toho se změna děje zvenčí – a dítě se zotavuje v bezpečí rodiny. Studie ukazují, že u dětí do 18 let je Maudsley přístup jednou z nejúčinnějších metod, a to i v případech, kde jiné terapie selhaly.
Nejde o to, aby rodiče byli terapeuty. Jde o to, aby byli rodiči – pevní, klidní, neustále přítomní. A to je přesně to, co se v Maudsley přístupu učí. V této kolekci najdete články, které vás provedou tím, jak se tento přístup projevuje v praxi, jak se liší od jiných metod, a jak se rodiny v Česku vypořádávají s tím, že musí převzít kontrolu nad jídlem. Některé příběhy jsou těžké. Některé jsou plné naděje. Všechny jsou reálné. A všechny ukazují, že zotavení od anorexie není otázkou vůle – je otázkou podpory, která se neztrácí ani v nejtěžších chvílích.