Chcete jít k terapeutovi, ale nevíte, jestli má být starší nebo mladší? Jestli má mít deset let zkušeností nebo stačí pět? Mnoho lidí si při výběru terapeuta klade tyto otázky. A právě tyto otázky jsou často základem velkého zmateku. Myslíte si, že starší terapeut je automaticky lepší? Nebo že ten, co má jen pár let praxe, nemůže pomoci? Zkusme to rozebrat bez fikcí a s očima otevřenými na to, co skutečně dělá rozdíl v terapii.
Zkušenost není jen počet let
Ne každý, kdo pracuje jako terapeut deset let, je desetkrát lepší než někdo, kdo začal před třemi. Zkušenost není jen čas, který uplynul. Je to jak ten čas byl využit. Terapeut, který každý týden pracuje s klienty, prochází své vlastní procesy, sleduje, co funguje a co ne, a pravidelně konzultuje se svým supravizorem, se vyvíjí. Ten, co jen sedí v kanceláři a čeká, až se „něco naučí“, se nevyvíjí. Studie z Masarykovy univerzity ukazují, že terapeuti s 5-10 lety praxe dosahují stejných výsledků jako ti s 20 lety - pokud jde o základní dovednosti jako naslouchání, empatie nebo vytváření bezpečného prostředí.
Ale tam, kde se věc komplikuje - třeba při práci s poruchami osobnosti, dlouhodobými traumaty nebo složitými vztahovými vzory - začínají zkušenější terapeuti (s více než 15 lety praxe) ukazovat výrazně lepší výsledky. V jedné studii z let 2020-2022 byla úspěšnost u těchto terapeutů 68 %, zatímco u začátečníků jen 52 %. Proč? Protože s časem se naučí rozpoznat, kdy přenos klienta skutečně odráží jeho minulost, a kdy je to jen aktuální problém. Naučí se, kdy se držet v pozadí a kdy se přiznat, že i oni mají své pocity. To není něco, co se naučíte v učebnici. To se vyvíjí v praxi, v chybách, v zpětné vazbě, v vlastní terapii.
Věk terapeuta? Ne, důležitější je jeho život
Je terapeut ve čtyřicítkách lepší než ve dvacítce? Nebo je ten, co má šedesát, automaticky moudřejší? Odpověď je jednoduchá: ne. Věk sám o sobě není ukazatel. Důležitější je, jestli je terapeut živý. Jestli je schopný cítit, reagovat, přiznat se k chybě, nebo se otevřít, když to klient potřebuje. Někteří mladí terapeuti mají větší emocionální přítomnost než někteří starší. Někteří starší mají zatvrzelé postoje, které jim brání v tom, aby se skutečně setkali s klientem.
Psycholog Jiří Růžička říká, že psychoterapie je „cesta ke svobodě“. A svoboda není věkem. Je v přítomnosti. V tom, že terapeut nezakrývá své pocity za rolí „odborníka“, ale ani se neztrácí v empatii až do identity s klientem. Ten, kdo je příliš „v klientovi“, může ztratit hranici. Ten, kdo je příliš „v roli“, může ztratit spojení. Zkušenost pomáhá najít tu správnou rovnováhu. Ale tato rovnováha se dá najít i v 28 letech - pokud má terapeut vlastní terapii, supravizi a opravdu pracuje na sobě.
Co klienti opravdu chtějí?
Představte si, že jste klient. Co vás nejvíc uklidní v prvních sezeních? Je to věk terapeuta? Počet let praxe? Certifikát na zdi? Ne. Výzkumy ukazují, že 92 % klientů hodnotí jako nejdůležitější schopnost terapeuta naslouchat. 87 % říká, že klíčové je, aby vytvořil důvěru. A 78 % potřebuje cítit, že terapeut jim dá nějaké užitečné nástroje - ne teorie, ale konkrétní způsoby, jak si s emocemi poradit příští den, když je to těžké.
Věk a zkušenosti terapeuta se objevují jen u 23 % klientů jako významný faktor. A počet let praxe jen u 31 %. To znamená, že většina lidí neřeší, jestli je terapeut starší nebo mladší. Řeší, jestli se cítí bezpečně. Jestli ho může poctivě vyzvat, jestli se mu může otevřít. Jestli ho nevnímá jako „nějakého odborníka“, ale jako člověka, který ho skutečně slyší.
Co může špatná zkušenost způsobit?
Zkušenost není jen o tom, jak dobře něco uděláte. Je také o tom, jak dobře se vyhnete škodě. Některé studie varují: terapeut s nedostatečnou vlastní stabilitou může nevědomky přenášet své vlastní nevyřešené problémy na klienta. Třeba se příliš zapojí, začne ho „léčit“ jako své dítě. Nebo se zavře do role „nepřístupného experta“ a klient se cítí, že je „příliš náročný“.
Terapeut, který nemá dostatečně vyřešené vlastní zkušenosti, může způsobit, že klient začne pochybovat o sobě - „Možná jsem opravdu příliš citlivý“, „Možná to všechno vymýšlím“. To není terapie. To je opak. A to se děje častěji, než si lidé myslí. Zkušení terapeuti - ti, kteří pravidelně dělají vlastní terapii, konzultují se supravizorem, neustále se učí - mají nižší riziko tohoto druhu škody. Protože vědí, kdy je to jejich vlastní pocity, a kdy je to klientovo.
Kdo by měl volit zkušenějšího terapeuta?
Není potřeba hledat nejstaršího terapeuta v městě. Ale pokud máte:
- komplexní poruchu osobnosti (např. hranice, narcisismus)
- dlouhodobé trauma z dětství
- opakující se vztahové krize
- chronickou deprese nebo úzkost, která neodpovídá na běžné metody
…pak je rozumné zvážit terapeuta s 10 a více lety praxe, zejména pokud má zkušenosti s vaším konkrétním problémem. Ne proto, že je starší. Ale protože má více případů, více chyb, více zpětné vazby - a tedy více nástrojů, jak se v takové situaci orientovat.
Pokud ale hledáte pomoc s občasným stresem, přechodem, problémy v partnerství nebo jen chcete lépe pochopit sebe sama - pak může být ideální i terapeut s 3-5 lety praxe. Často mají více energie, více aktuálního vzdělávání, a často jsou přístupnější. A důležitější než věk je to, jestli se s ním cítíte dobře.
Co si pamatovat, když vybíráte terapeuta
Nejde o to, jestli je terapeut 30 nebo 50. Nejde o to, jestli má 2 nebo 15 let praxe. Jde o to, jestli:
- se s ním cítíte bezpečně - bez hrůzy, že vás odsoudí
- vnímáte, že vás slyší, ne jen odpovídá
- nevnímáte ho jako „vědce“ nebo „řešitele“, ale jako člověka, který je s vámi
- po několika sezeních začnete cítit, že se něco mění - ne jen mluvíte, ale začínáte jinak reagovat v životě
Nezapomeňte: terapie není o tom, aby vás někdo „vylečil“. Je o tom, aby vás někdo doprovodil, když se sám sebou setkáváte. A ten, kdo vás doprovází, musí být živý. Ne dokonalý. Ne nejstarší. Ne ten, kdo má nejvíc certifikátů. Ale ten, kdo se s vámi setkává - skutečně.
Nejde o to, kolik let máte. Nejde o to, kolik let má terapeut. Jde o to, jestli se v té místnosti něco stane. Jestli se něco změní. Jestli se duše setkají. A to se nestane jen kvůli věku. A ani jen kvůli zkušenostem. Ale kvůli přítomnosti. A to je něco, co se nedá měřit. Ale cítíte to hned.
