Rodinná terapie: Když problém není v jednotlivci, ale ve vzorcích v rodině

Rodinná terapie: Když problém není v jednotlivci, ale ve vzorcích v rodině

Zamyslel jste se někdy, proč se váš syn neustále špatně učí, i když mu všichni pomáhají? Proč se vaše dcera nechce vracet domů, i když jí všechno dáváte? Proč se vaše manželka a svěkrová stále hádají, i když se snažíte být neutrální? Většina lidí hledá odpověď v jednom člověku - v tom, kdo „problém má“. Ale co když problém není u někoho v hlavě, ale mezi lidmi, kteří spolu žijí?

Problém není v jednom, ale v systému

Tradice psychoterapie říká: „Kdo má problém, ten je pacient.“ Rodinná terapie to převrací na hlavu. Rodinná terapie nevidí člověka s příznaky jako nemocného, ale jako výraz něčeho, co se děje mezi lidmi. Když dítě má úzkost, není to jen jeho problém - je to signál, že něco v rodinném systému nefunguje. Když rodič trpí depresí, nemusí to být jen jeho vnitřní stav - může to být reakce na dlouhodobé napětí, které nikdo nevidí.

Tento přístup nevznikl náhodou. V 60. letech 20. století se psychologové začali dívat na rodinu jako na systém - jako na celek, kde každý člen ovlivňuje ostatní. Jako když v rybníku vyndáte jednu rybu: voda se změní, rostliny se přesune, i ty, co zůstaly, se chovají jinak. Tak to funguje i v rodině. Když se někdo změní, změní se všechno kolem.

Co se děje ve skutečnosti?

Představte si rodinu, kde má dcera poruchu příjmu potravy. Všichni se snaží pomoci - rodiče ji nutí jíst, sestra ji obviňuje, otec se vzdal. Ale když se díváte na celý systém, zjistíte, že rodiče se spolu nesmlouvali už deset let. Dcera je jediná, kdo ještě „drží“ rodinu pohromadě. Její nemoc je nevědomě jejich způsob, jak se nechávat vidět. Když se terapeut zapojí, nezačne léčit její jídlo - začne sledovat, jak se rodiče komunikují, kdo přebírá odpovědnost, kdo je „tichý“, kdo „přetěžuje“.

Terapeut v rodinné terapii není soudce, neříká „tohle je špatně“. Je to pozorovatel, který si všímá vzorců: kdo přerušuje, kdo mlčí, kdo se vždycky omlouvá, kdo se vždycky hádá. Tyto vzorce jsou jako taneční kroky - každý ví, co má udělat, i když ho nechce. A když se někdo změní, ostatní se musí přizpůsobit - nebo se zhroutí.

Co se děje na první schůzce?

První setkání s rodinným terapeutem je často nejintenzivnější. Všichni přijdou - rodiče, děti, někdy i babička. Každý má svůj příběh. Každý se cítí nepochopený. Terapeut nemá čas na vysvětlování teorií. Musí rychle zjistit, kdo je kdo, kdo se koho bojí, kdo se snaží všechno řídit, kdo se chce vyhnout.

Je důležité, aby terapeut neobviňoval nikoho. Neříká: „Tvoje matka tě zničila.“ Říká: „Co se stalo, když jsi se snažil říct, že ti to dělá špatně?“ Nebo: „Když se otec zlobí, co dělá matka?“ Tímto způsobem se odhalí skryté pravidla: „Nemůžeme mluvit o bolesti.“ „Děti musí být silné.“ „Nikdo nesmí být slabý.“

Terapeut používá tzv. „hypotetizování“ - vytváří hypotézy a testuje je s rodinou. „Možná se vaše dcera nechce jíst, protože cítí, že když jí někdo řekne, co má dělat, ztrácí kontrolu nad životem?“ Pak se ptá: „Co si o tom myslíte?“ Neříká: „To je správně.“ Neříká: „To je špatně.“ Nechá rodinu, aby sama přišla na to, co je pravda.

Terapeut ve středu rodiny, kde každý člen vyjadřuje napětí tělesným pohybem.

Když se někdo nechce zapojit

Není to vždycky snadné. Někdy přijde jen jedna strana. Někdy otec odmítne přijít. Někdy dítě pláče a říká: „Tohle je zbytečné.“

Terapeut neztrácí čas tím, že se snaží „přesvědčit“ někoho. Místo toho se ptá: „Co by se změnilo, kdyby váš manžel přišel?“ Nebo: „Když se dítě nechce zapojit, co to říká o tom, jak se rodina vypořádává s tím, kdo je „nepohodlný“?“

Je to jako když se do místnosti, kde se někdo šeptá, vloží někdo, kdo mluví nahlas. Nechává to, co se děje, vystupovat. A často se stává, že ten, kdo se nechtěl zapojit, najednou začne mluvit - protože už nechce být „tichý“.

Proč to funguje u dětí a adolescentů?

U dětí a mladistvých je rodinná terapie často první volbou. Proč? Protože dítě nežije v izolaci. Je součástí rodiny. Pokud má problém s učením, s úzkostí, s agresí, většinou to není jeho „vada“. Je to výsledek toho, jak se rodina vypořádává se stresem, strachem, ztrátou, rozvodem, nebo tím, že se rodiče neumí říct, co cítí.

Když se rodina naučí mluvit jinak - když se rodiče začnou ptát, ne kárat - když dítě začne mít prostor, aby řeklo, co cítí - změna přijde sama. Ne musíte „vyléčit“ dítě. Musíte změnit prostředí, ve kterém roste.

Co se stane po terapii?

Nikdo neříká, že rodinná terapie je rychlá. Trvá měsíce. Někdy rok. Ale co se stane, když se to podaří?

Rodina se naučí nové způsoby komunikace. Ne všichni se stanou nejlepšími přáteli. Ale přestanou se navzájem obviňovat. Přestanou se „dělit“ na „dobrého“ a „špatného“. Přestanou se snažit „udržet“ něco, co už neexistuje.

Uživatelé často říkají: „Nevěděl jsem, že to může být jinak.“ Nebo: „Nikdy jsem si neuvědomil, že když se maminka zlobí, tak se to děje, protože se bojí, že já nejsem dobrý.“

Je to jako když se zhasne jedna žárovka v místnosti - najednou vidíte, jak moc jste se zvykli na špatné osvětlení. A pak někdo přijde a zapne jinou. A najednou je všechno jinak.

Jedna lampa osvětluje rozostřený portrét rodiny, dítě drží lucernu, světlo vytváří cesty.

Kdo by měl zvážit rodinnou terapii?

Není to jen pro rodiny s „velkými“ problémy. Může pomoci, když:

  • Dítě má problémy se školou, spánkem, jídlem nebo chováním
  • Manželé se neumí dohodnout, jak vychovávat děti
  • Je mezi rodiči a dospívajícím dítětem velká mezera
  • Je v rodině nějaká tajná bolest - například rozvod, ztráta, nemoc
  • Někdo v rodině má těžkou duševní poruchu - autismus, depresi, demenci

Nejde o to, kdo je „špatný“. Jde o to, kdo je „zaměřený“ - a kdo je „neviděný“.

Co je jiného oproti individuální terapii?

V individuální terapii se mluví o „vámi“. V rodinné terapii se mluví o „nás“. V individuální terapii se hledá „příčina“ v vaší minulosti. V rodinné terapii se hledá „vzorec“ v tom, jak se vztahujete k ostatním teď.

Je to jako když se snažíte vyléčit bolest v zádech jen léky, ale nezměníte sedění na křesle. Rodinná terapie neříká: „Máš špatnou minulost.“ Říká: „Máte špatný systém.“ A ten se dá změnit.

Co se stane, když se něco nezmění?

Není žádná záruka, že všechno bude lepší. Někdy se rodina rozhodne, že nechce měnit. A to je také odpověď.

Terapeut neříká: „Musíte změnit.“ Říká: „Co se stane, když to tak zůstane?“ A často to stačí. Když lidé vidí, jak to vypadá, když nic nezmění - někdy to je to, co je potřeba, aby se rozhodli.

Rodinná terapie není o tom, aby vás všechny přeměnila na ideální rodinu. Je o tom, aby jste se naučili žít s tím, co je - a najít způsob, jak to dělat s méně bolestí, s více důvěrou, s více prostorem pro každého.

Čestmír Hořava

Jsem psycholog a publicista se zaměřením na psychoterapii a duševní zdraví. Vedu individuální i skupinové semináře a pravidelně publikuji články a eseje. Mojí ambicí je předávat srozumitelně praxi i vědu. Píšu s respektem k příběhům lidí a s důrazem na etiku.

Související příspěvky

Tyto příspěvky se vám mohou také líbit

Antidepresiva a psychoterapie: Kdy je lepší kombinovat léky a hovor?

Párová terapie před svatbou: Jak prevence problémů zvýší šanci na šťastné manželství

Červené vlajky při výběru terapeuta - kdy odejít z ordinace

© 2025. Všechna práva vyhrazena.