Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

První schůzka s psychoterapeutem se často někomu jeví jako zkouška. Přijdeš, sedneš si, a najednou ti někdo začne klást otázky o tvém dětství, rodině, stresu, spánku, vztazích - a to všechno za půl hodiny, když jsi ještě ani nevěděl, jak se máš cítit. Proč to vlastně dělá? A proč to musí být tak podrobné?

Co je úvodní anamnéza vlastně za věc?

Anamnéza není výslech. Není to žádný test, který bys měl „projít“ nebo „zvládnout“. Je to začátek spolupráce. V psychoterapii je to první, kdy se terapeut snaží pochopit, kdo jsi, co tě trápí, a jak se tvůj život tvoří. Nejde jen o to zjistit, jestli máš depresi nebo úzkost. Jde o to pochopit, jak tyto věci vznikly, kde se projevují, a co ti brání je změnit.

Podle metodiky českých univerzit a odborných průzkumů trvá úvodní anamnéza obvykle 60 až 90 minut. V tom čase terapeut nejen shromažďuje informace - vytváří první spojení s tebou. A to je klíčové. Pokud se necítíš slyšený, anamnéza selže, i kdyby byla naplněná všemi správnými odpověďmi.

Co se terapeut ptá - a proč?

Otázky nejsou náhodné. Každá má svůj účel. Jsou rozdělené do pěti oblastí, které spolu souvisí jako kusy skládačky.

• Současný problém a jeho vývoj: „Kdy jsi to poprvé cítil? Jak se to měnilo? Co to zhoršovalo nebo zlepšovalo?“ Tady terapeut hledá vzory. Ne jen co se stalo, ale jak na to reaguješ. Například: když ti někdo řekne „ne“, zavřeš se do pokoje? Nebo začneš kritizovat druhé? To všechno ukazuje, jak tvoje myšlenky a chování fungují v reálném životě.
• Osobní anamnéza: „Měl jsi někdy závažnější nemoci? Byl jsi někdy na psychiatrické klinice? Užíváš nějaké léky?“ Tady se hledají fyzické příčiny. Některé psychické potíže vznikají z tělesných problémů - například štítná žláza, nízká hladina vitamínu B12, nebo chronický bolestivý stav. Bez toho můžeš léčit příznaky, ale ne příčinu.
• Rodinná anamnéza: „Jaký je zdravotní stav tvých rodičů, sourozenců? Byli někdy v psychoterapii? Byli nějaké problémy s alkoholem, depresemi, sebevraždami?“ Genetika není osud, ale v rodině se často přenáší způsob, jak se vypořádáváme s bolestí. Když tvoje matka měla úzkost a vždycky se skrývala, možná jsi se naučil to samé - i když si to neuvědomuješ.
• Sociální podmínky: „S kým žiješ? Jaký máš pracovní prostředí? Máš někoho, komu se můžeš důvěřovat? Jaký máš příjem?“ Tady se zjišťuje, jestli máš dostatek podpory. Psychoterapie není magie - potřebuješ bezpečné prostředí, aby se změny mohly dít. Když žiješ v domě bez výtahu, s třemi dětmi a neznáš nikoho, kdo by ti pomohl, terapeut to musí vědět. Jinak ti může navrhnout něco, co je prakticky nemožné splnit.
• Současné fungování: „Jak spíš? Jak se krmíš? Jaký máš vztah k práci, k přátelům, k sobě?“ Toto je základní mapa. Terapeut potřebuje vědět, kde jsi teď - abys mohl později vidět, kam jsi přišel. Pokud jsi před šesti měsíci ještě chodil na pivo s kamarády a teď jsi se zavřel do domu, to je významný signál. Ať už jde o depresi, trauma, nebo jen vyhoření - tohle je bod, odkud začínáme.

Proč se ptají na to, co se ptají?

Ne každá otázka má jasnou odpověď. Někdy se terapeut ptá, aby viděl, jak odpovídáš. Pokud řekneš „všechno je v pořádku“ a zároveň se hrbíš, mluvíš tiše a nekoukáš mu do očí, to je stejně důležité jako slova. Psychoterapie pracuje s tím, co se říká - a s tím, co se neříká.

Na příkladu: Když ti terapeut řekne „jaký byl váš vztah k rodičům?“ a odpovíš „dobrý, normální“, ale pak začneš popisovat, jak tě otec pokaždé zneužíval, když jsi se pokusil něco říct, pak se ukazuje, že „normální“ je pro tebe slovo, které skrývá bolest. To je právě ten moment, kdy se začíná léčit.

Podle výzkumu na 1. lékařské fakultě UK se 68 % klientů, kteří prošli strukturovanou anamnézou, cítilo lépe po první schůzce - ne proto, že by měli odpovědi, ale protože se cítili pochopení. A to je hlavní cíl.

Co se děje za tím, co se ptá?

Terapeut nejen shromažďuje informace - analyzuje je v reálném čase. Když řekneš, že „všechno je v pořádku“, ale třeseš se, může se ti zeptat: „Co se právě děje, když říkáš, že je všechno v pořádku?“ Tady se začíná psychodynamická práce - hledání nevědomých mechanismů. Výzkumy z Masarykovy univerzity ukazují, že mnoho problémů vzniká z toho, že se něco „vytěsní“ - například zlost k rodičům, kterou se naučil jsi potlačovat od dětství. Ta zlost se pak přeměňuje na únavu, nevysvětlitelnou bolest v zádech nebo neustálou sebekritiku.

Terapeuti v Česku dnes používají různé přístupy. Kognitivně-behaviorální terapeut se zaměří na to, jaké myšlenky ti přicházejí, když se cítíš špatně. Psychodynamický terapeut se ptá, jaké vzorce se opakují od dětství. Trauma-informed terapeut se ptá jemněji - protože ví, že některé otázky mohou znovu zranit. Všechny přístupy mají jedno společné: chtějí pochopit, jak se tvůj život vytvořil - a jak ho můžeš změnit.

Co se stane, když anamnéza selže?

Ne všechny první schůzky jsou úspěšné. Někdy klienti odcházejí, protože se cítili jako „pacient“ - ne jako člověk. Někdy terapeut příliš držel strukturu, nebo se ptal příliš přímo na citlivé věci. Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 má 78 % terapeutů speciální školení v anamnéze, ale jen 65 % používá standardizované dotazníky. To znamená, že kvalita závisí na terapeutovi - ne na formuláři.

Nejčastější chyba? Předpokládat, že klient ví, co mu chybí. Někdo řekne: „Mám úzkost.“ Ale neví, že ta úzkost je spojená s tím, že mu když byl dítě, nikdy neřekli „jsem hrdý na tebe“. Až terapeut najde tu spojku - až se to změní.

Co si můžeš připravit?

Nemusíš se učit odpovědi. Ale můžeš si připravit pár věcí:

• Kdy jsi poprvé cítil, že je něco špatně?
• Které situace tě nejvíc vyčerpávají?
• Kdo je v tvém životě ten, kdo tě opravdu slyší?
• Co bys chtěl změnit, kdyby ses mohl vrátit o pět let zpět?

Nepiš to. Jen si to v hlavě projdi. Nejde o to mít „správné“ odpovědi. Jde o to, abys se připravil na to, že někdo bude chtít slyšet tě - ne jen tvůj problém.

Co se stane po anamnéze?

Po 60-90 minutách terapeut nebude říkat: „Tak to je to.“ Spíš řekne: „Mám teď představu, co se děje. A chci ti říct, jak bych to viděl. A co bych navrhnul dál.“

Možná ti navrhne:

• další schůzky (např. 8-12 sezení na začátek)
• psychologické testy (např. pro vyhodnocení úzkosti nebo depresivních tendencí)
• spolupráci s lékařem (např. pokud je potřeba vyloučit štítnou žlázu)
• nebo prostě: „Zkusme se na sebe větší čas dívat.“

Nikdy ti neřekne: „Máš diagnózu, teď budeš léčen.“ V psychoterapii diagnóza není štítek. Je to nástroj - jako mapa, která ti pomůže najít cestu.

Je to vůbec nutné?

Ano. A to ne proto, že je to „pravidlo“. Ale protože bez toho je psychoterapie jako léčení zlomené ruky bez rentgenu. Můžeš mít větší štěstí - nebo můžeš jen ztrácet čas a energii.

Podle Ministerstva zdravotnictví ČR z června 2023 snižuje kvalitní úvodní anamnéza riziko neúspěšné terapie o 34 %. To znamená: tři z každých deseti lidí, kteří se rozhodli pro terapii, by jinak přestali s ní, kdyby nebyla správně zahájena.

A to je důvod, proč to děláme. Ne proto, že to je „formalita“. Ale protože se o tebe opravdu zajímají. A protože se chce, aby ti to pomohlo - ne jen, aby ti to trvalo.