Práce s počítačem v psychologických intervencích: Jak digitální nástroje mění terapii

Stojíte před počítačem, kamerou a mikrofonem, a přesto se cítíte, jako by vás někdo opravdu slyšel. To už není sci-fi. V České republice tisíce lidí každý den prochází terapií, která probíhá ne v kanceláři, ale přes Zoom, Skype nebo speciální platformy jako terapie.cz. Digitální nástroje v psychoterapii už nejsou jen doplňkem - jsou součástí každodenní reality pro ty, kteří potřebují pomoc, ale nemají čas, peníze, strach nebo možnost dorazit na schůzku tváří v tvář.

Proč lidé volí online terapii místo klasické?

Nejčastější důvod není technologie. Je to anonymita. Podle výzkumů z Národního ústavu duševního zdraví 73 % lidí, kteří používají digitální nástroje, nikdy by nevyhledalo prezenční terapii. Strach z odsouzení, styd, nebo prostě nevědomost, že „to nejsou jen blázni“, je větší překážkou než cena nebo vzdálenost. Když si člověk sedne doma v pyžamu, otevře aplikaci a začne psát nebo mluvit, nevystavuje se žádnému oku. To je pro mnohé první krok k tomu, aby vůbec začali.

Co funguje - a co ne?

Ne všechny terapeutické metody se dobře přenášejí do digitálního prostředí. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je tu nejúspěšnější. Více než 18 studií potvrzuje, že online KBT má stejnou účinnost jako terapie tváří v tvář při léčbě úzkosti, depresí a OCD. A to i u lidí s těžšími příznaky. Aplikace jako Kogito, vyvinutá pod záštitou Národního ústavu duševního zdraví, se zaměřují na konkrétní skupiny - těhotné ženy, nové matky, lidé s chronickým stresem. Tyto nástroje nejsou jen chatboty. Jsou strukturované, s cvičeními, denními úkoly, sledováním nálad a automatickými připomínkami.

Ale když se objeví těžká psychóza, sebevražedné myšlenky nebo akutní krize, počítač selhává. Žádná aplikace nedokáže poznat, že někdo na druhé straně obrazovky přestal dýchat. Terapeut na obrazovce nevidí, jestli klient drží ruce na kolenou, nebo se předklání - a to je klíčové. Simona Papežová z Psychiatrické společnosti to říká přímo: „Když vidíte jen hlavu, nevíte, jestli je člověk od hlavy níže v obrovské tenzi.“

Virtuální realita: když se strach měří v pulsu

Některé technologie jdou dál než jen videohovor. V Brně vědci vyvíjejí systémy, které kombinují virtuální realitu s měřením biosignálů - srdeční frekvencí, potení, dechem. Představte si, že máte arachnofobii. Místo abyste se s pavoukem setkali v terapeutově kanceláři, nosíte headset a najednou se objeví pavouk na stěně vaší obývací místnosti. Ale tento pavouk se neobjeví najednou. Začne jako malý obrázek. Pak se zvětší. Pak se začne pohybovat. A všechno to časem měří, jak moc se váš tělo napětí. Terapeut vidí, kdy jste na hraně - a může zpomalit, zastavit nebo pokračovat. To je přesnější než klasická expozice, kde záleží jen na slovech klienta a odvaze terapeuta.

Co stojí online terapie?

Cena se příliš neliší od klasického sezení. Většina terapeutů v Česku účtuje 800 až 1500 Kč za 50 minut. Některé platformy nabízejí balíčky, kde cena klesá na 600 Kč za sezení, pokud si klient zakoupí více. Aplikace jako Kogito nebo Opatruj.se mají často zdarma základní funkce - například denní náladový deník nebo psychoedukační články. Plná terapie s terapeutem však stojí stejně jako přítomná. Nejde tedy o levnější verzi. Jde o jinou verzi - přístupnější, pohodlnější, často rychlejší.

Kdo to používá - a kdo to poskytuje?

Hlavní uživatelé jsou mladí dospělí. 68 % uživatelů aplikací pro duševní zdraví je ve věku 18-35 let. Ženy představují většinu - 70 % a více. Výzkum z běloruského projektu ukazuje, že z 50 000 návštěvníků v prosinci 2022 bylo 54,3 % lidí s mírnou až těžkou depresí, 50,9 % s úzkostí. To není jen trend - to je potřeba. A terapeuti? Většina z nich se přesunula online z důvodu většího zatížení. V Česku chybí psychologové. Podle Simony Papežové „přibyly úvazky, ale jejich počet nestačí“. Online terapie je tedy nejen volba klienta - je to nutnost pro systém.

Co terapeut musí umět navíc

Není to jen o tom, že si nainstalujete Zoom. Online terapie vyžaduje úplně jiné dovednosti. Když nemůžete vidět tělo, musíte číst v textu. To znamená „intentional writing“ - cílené psaní. Terapeut musí vědět, jak napsat větu, která nejen informuje, ale i uklidňuje. Jak vložit pauzu, která nevypadá jako technická chyba, ale jako prostor pro myšlenku. Jak reagovat na „Nevím, co říct“, když nevidíte, jestli klient pláče, nebo se jen snaží najít slova. Průměrná doba adaptace na online formu je 2-3 měsíce. Mnoho terapeutů se z toho nevytěží. Někteří přestanou. Někteří se naučí. A ti, co se naučí, jsou ti, kteří dnes dělají rozdíl.

Technické překážky a jak je překonat

Chyba spojení. Zpoždění. Zvuk, který se ztrácí. To je běžné. A když se to stane při hlubokém sezení, může to zničit důvěru. Proto zkušení terapeuti mají plán B. Záložní telefonní číslo. Alternativní platforma. Předem domluvený postup, co dělat, když se spojení přeruší. Některé platformy už mají automatické upozornění, když klient přestane psát déle než 2 minuty - a to není jen technická funkce. Je to signál: „Jsi tam?“

Budoucnost: když AI nebude jen doplněk, ale partner

Chatboty jsou tu. Některé jsou jen reklamní triky. Jiné - jako ty, které využívají Masarykova univerzita - jsou výzkumné. Můžou pomoci lidem s mírnými příznaky zorientovat se, najít první kroky, zjistit, jestli potřebují terapeuta. Ale nikdy nebudou nahrazovat člověka. A to je klíčové. Budoucnost není v tom, že počítač bude terapeut. Budoucnost je v tom, že počítač bude pomáhat terapeutovi. Měřit pulz při expozici. Zaznamenávat náladu v deníku. Připomínat cvičení. A uvolnit čas terapeutovi na to, co je nejdůležitější - na člověka.

Je to jen pro ty, kdo se bojí lidí?

Ne. Je to pro každého, kdo potřebuje pomoc, ale nemá čas, přístup, nebo prostě potřebuje začít jinak. Je to pro studentku, která nemůže přijít na schůzku, protože má přednášku. Pro muže, který se bojí, že ho kolegové uvidí venku u kanceláře. Pro ženu, která se snaží vypořádat s porodní depresí a nemá, kdo by se postaral o dítě. Pro bělorušku, která uprchla z války a nemá žádný kontakt s českým systémem. Digitální terapie není náhrada. Je to most. A někdy je to jediný most, který vede ven.